Jak jsem již avizoval v předchozím příspěvku, tak jsme se rozhodli přesunout se v sobotu v poledne na jeden z filipínských ostrovů. Naši hostitelé z toho nebyli nadšeni, protože s námi chtěli večer jít na tour de bar. Ale co mohli dělat? Nám Manila moc nevoněla a ubytování nebylo zrovna podle nejlepších standardů.
Cestou na jedno z asi šesti autobusových nádraží v Manile jsme se stavili na jídlo v nějakém místním stánku. Dali jsme si tapsilog. Je to hovězí, volské oko a rýže. Název TapSiLog je složenina prvních slabik ingrediencí v jídle použitých, takže HoVejRy - přeloženo do Čestíny. Pak jsme se ještě stavili v obchoďáku, který byl ve stylu českých obchodních center.
Cesta na autobusové nádraží byla díky místní dopravě a přístupu k pravidlům silničního provozu jedno velké dobrodružství. Ale nikdy jsem se necítil nějak ohrožený. Spíš se člověk jen divil jak to takhle může fungovat. Přednost nepřednost, pouliční prodavači na každé křižovatce....
Autobus jsme našli rychle a čekali jsme asi jen 15 minut než jsem se vydali na cestu. Před tím jsme se rozloučili s našimi hostiteli a dali jim nějaké drobáky na benzín a ubytování, z naší vůle nutno podotknout.
Autobus vyjel přesně na čas, jenom ten čas nikdo dopředu nevěděl ;-). Cestou asi na 10 minut chcípnul, ale jinak vše ok. Hlavně, že měl klimatizaci. Pravidelně na začátku každého města zastavoval, nabral prodavače, kteří obešli celý autobus, a na konci města vystoupili. Prodávali většinou jídlo a pití. Cílem naší cesty byl ostrov Puerto Galera s přestupem na loď v Batangas city.
Po asi dvou hodinách jsme dorazili do Batangas City. Opět typické město rozvojového světa. Motorky, tricykly, auto všeho druhu, plechová obydli a Obejdové:-) (dotíraví pouliční obchodníci). Dorazili jsme asi okolo 17:30 a bohužel nám ujela poslední loď. Opět jsme dostali "výhodné nabídky" na soukromou přepravu, ale na ty jsme si nechali zajít chuť, protože bychom se nedoplatili. Najali jsme si tricykle (motorka s podomácku přidělanou sajdkou) a řekli šoférovi, ať nás hodí do nějakého hotelu. Hned druhý, co nám ukázal se nám líbil, tak jsme to vzali. Konečně postel a normální záchod.
Dostali jsme hlad a tak jsme se vydali prozkoumat okolí. Našli jsem, pro Filipíny typické, pouliční špízy a tak jsem si dali. Byly fakt dobré a i celkem levné, ale nestačilo nám to. A tak jsme hledali dál. Kousek od našeho hostelu jsme našli restauraci, kde jsme se usadili a dali si polévku s česnekovou rýží. Bylo to fakt vynikající a levný.
Majitelé měli zrovna slezinu, a jelikož jsme si při našem příchodu mysleli, že místo, kde oni seděli, je vlastní restaurace, tak o nás věděli, a potom co jsme dojedli nás pozvali mezi sebe.
Byl to opravdu zážitek. Bavili jsme se, pili a jedli. Dali nám místní pochutiny jako pečené kozí maso a balut. Balut je uvařené 21 dní staré nevylíhlé kachní vejce, které se před konzumací do půlky oloupe a pak se, jako panák alkoholu, hodí do pusy a sní. Má dvě části, jedna se podobá klasickému žloutku a i tak chutná, druhá část se podobá nevylíhlému ptákovi. A to je ten problém. Když to jíte, tak už vidíte kontury žil a peří. Říkali nám, že když se to špatně odhadne a vejce se vyndá od kachny pozdě, tak už je tam peří a zobák. Byl to celkem problém sníst, ale ne kvůli špatné chuti, ale kvůli psychickému bloku. Museli jsme, abychom je neurazili. A taky to byl zážitek. Traduje se, že to člověka posílí. No Nevím Nevím. Ale nebylo nakonec vůbec hrozné.
Pak už jsem šli rovnou do postele, abychom mohli druhý den pokračovat na pláže v Puerto Galera.
čtvrtek 5. března 2009
Filipíny den první 20.2.2009
Už se konečně přiblížil den odjezdu na tolik očekávaná výlet. Opět jsme to nějak moc nenaplánovali. Jen jsme koupili zpáteční letenky Singapore - Manily a Manila - Boracay.
Nastal čas se přemístit na letiště. Honza Novák, Heiko Rotzkratz a já jsme se sešli na stanici metra a vydali se na náš 8 denní výlet. Let do Manily trval něco málo přes 3 hodiny, a když jsme přilétli, tak nás čekalo nemalé překvapení. Místo toho abychom byli v Manile, jak jsme očekávali, vystoupili jsme na letišti "Manila (Clark)". Tak to alespoň stálo na naší letence. Toto malinkaté letiště je od Manily vzdáleno 90 minut autobusem.
Hned u vchodu se nám snažila horda neodbytných obchodníčků nabídnout "výhodnou" cestu do Manily. Ale my, už zkušení z Centrální Ameriky, nikde a nikdy neberme první nabídku, a tak jsme smlouvali a poptávali se. Nakonec jsme našli autobus za asi třetinu oné "výhodné ceny".
Ubytování v Manile jsme měli zařízené přes www.CouchSurfing.com (serfování po gaučích). Byl malinko problém našeho hostitele najít, ale nakonec, po pár vypůjčení telefonu od místních, okradení od taxikáře a dotazech na kolem jdoucí se to povedlo.
Ubytování bylo věru skromné. Na mě vyšel takový podivný gauč ze dřeva a výpletu. Nebylo to zrovna ideální spaní, protože jsem se necítil dobře, a tak mi to moc nepomohlo. Asi jsem měl zánět nosohltanu, ke kterému jsem přišel v Singapore od klimatizace.
Celý CouchSurfing je kapitola sama pro sebe. Jdete vlastně do neznámého. Nemáte ani klíč od bytu, prostě nejistota. Ale zase poznáte nové lidi, většinou místní, takže vás třeba i provedou a ukážou něco zajímavého. Ale na rodinnou dovolenou to rozhodně není :-)
Naši hostitelé byli velmi pozorní. Na večeři nás vzali do blízké restaurace, která bylo mnohokrát levnější než Singapore. Konečně jsem si mohl dopřát večeři s pivem bez výčitek svědomí za utrácení. Během večeře jsme povídali, tak se jsme se aspoň něco dozvěděli.
Na Filipínách je průměrná měsíční mzda 10 000 php ~ 5 000 czk. Mluví se tam anglicky a tagalogem, který díky koloniální historii má prvky ze španělštiny, angličtiny a kdo ví z čeho ještě. Filipíny se rozkládají na 7107 ostrovech, z nichž je řada neobydlená.
Na jeden z nich jsme se rozhodli jet podívat v sobotu ráno, ale to až v dalším příspěvku...
Ještě k našemu hostiteli a jeho domu. Dům byl podle našich standardů v zanedbaném stavu, ale to je na Filipínách asi běžné, a tak se nikdo nevzrušoval. Záchod a koupelna měli podivný vzhled. Toaletní papír jsem nikde nenašel. Asi jim místo něj sloužil kýbl vody s naběračkou na splachování. Na CouchSurfingu jsme nebyli sami. Byl tam ještě jeden Ital a Švýcar. Oba cestovali po Asii už nějakou chvilku. Ital rok a půl a Švýcar dva a půl. Každý sám, postě jen tak... Taky způsob jak trávit život. Nutno podotknout, že oba byli třicátníci, ne žádní pobláznění mlaďáci jako my :-)
Nastal čas se přemístit na letiště. Honza Novák, Heiko Rotzkratz a já jsme se sešli na stanici metra a vydali se na náš 8 denní výlet. Let do Manily trval něco málo přes 3 hodiny, a když jsme přilétli, tak nás čekalo nemalé překvapení. Místo toho abychom byli v Manile, jak jsme očekávali, vystoupili jsme na letišti "Manila (Clark)". Tak to alespoň stálo na naší letence. Toto malinkaté letiště je od Manily vzdáleno 90 minut autobusem.
Hned u vchodu se nám snažila horda neodbytných obchodníčků nabídnout "výhodnou" cestu do Manily. Ale my, už zkušení z Centrální Ameriky, nikde a nikdy neberme první nabídku, a tak jsme smlouvali a poptávali se. Nakonec jsme našli autobus za asi třetinu oné "výhodné ceny".
Ubytování v Manile jsme měli zařízené přes www.CouchSurfing.com (serfování po gaučích). Byl malinko problém našeho hostitele najít, ale nakonec, po pár vypůjčení telefonu od místních, okradení od taxikáře a dotazech na kolem jdoucí se to povedlo.
Ubytování bylo věru skromné. Na mě vyšel takový podivný gauč ze dřeva a výpletu. Nebylo to zrovna ideální spaní, protože jsem se necítil dobře, a tak mi to moc nepomohlo. Asi jsem měl zánět nosohltanu, ke kterému jsem přišel v Singapore od klimatizace.
Celý CouchSurfing je kapitola sama pro sebe. Jdete vlastně do neznámého. Nemáte ani klíč od bytu, prostě nejistota. Ale zase poznáte nové lidi, většinou místní, takže vás třeba i provedou a ukážou něco zajímavého. Ale na rodinnou dovolenou to rozhodně není :-)
Naši hostitelé byli velmi pozorní. Na večeři nás vzali do blízké restaurace, která bylo mnohokrát levnější než Singapore. Konečně jsem si mohl dopřát večeři s pivem bez výčitek svědomí za utrácení. Během večeře jsme povídali, tak se jsme se aspoň něco dozvěděli.
Na Filipínách je průměrná měsíční mzda 10 000 php ~ 5 000 czk. Mluví se tam anglicky a tagalogem, který díky koloniální historii má prvky ze španělštiny, angličtiny a kdo ví z čeho ještě. Filipíny se rozkládají na 7107 ostrovech, z nichž je řada neobydlená.
Na jeden z nich jsme se rozhodli jet podívat v sobotu ráno, ale to až v dalším příspěvku...
Ještě k našemu hostiteli a jeho domu. Dům byl podle našich standardů v zanedbaném stavu, ale to je na Filipínách asi běžné, a tak se nikdo nevzrušoval. Záchod a koupelna měli podivný vzhled. Toaletní papír jsem nikde nenašel. Asi jim místo něj sloužil kýbl vody s naběračkou na splachování. Na CouchSurfingu jsme nebyli sami. Byl tam ještě jeden Ital a Švýcar. Oba cestovali po Asii už nějakou chvilku. Ital rok a půl a Švýcar dva a půl. Každý sám, postě jen tak... Taky způsob jak trávit život. Nutno podotknout, že oba byli třicátníci, ne žádní pobláznění mlaďáci jako my :-)
pondělí 26. ledna 2009
Škola a kampus
Tak jsem se zase dostal k blogování, vždy mi to chvilinku dá se přesvědčit a navodit si tu správnou náladu. Dneska vám řeknu něco o škole, o kampuse a o tom kde bydlím a kam chodím jist.
Škola se jmenuje Nanyang Technological University, zkráceně NTU. Je to, jak název napovídá, technologická universita. Je známá díky dobrému výzkumu a business school. Studuje tu něco přes 20 000 studentů z celého světa, podle mě hlavně z Asie. Takže tu člověk lehce narazí na Íránce, Indy, Číňany, Rusy atd. Ty tady jsou většinou na plná studia, né jako já na výměně.
Já jsem si zapsal 2 předměty z magisterského studia a dva z bakalářského studia. Vypadají celkem fajn, ještě uvidíme :-). Škola trvá jen 13 týdnů, plus asi 3 týdny zkouškového a týden prázdnin. Předměty z magisterského studia jsou jednou týdně, výuka trvá tak okolo 3 hodin. Je to celkem mazec to vydržet. Předměty z bakalářského studia mají přednášky a cvičení, docela to přípomíná náš systém, jen s tím rozdílem, že cvičení mohou být rozdělena do více hodin.
Kampus je obrovský. Jezdí tu 3 autobusové spoje, které přepravují studentíky z kolejí do hodin a zpět. Ty jsou naštěstí zadarmo. Pak tu ještě jezdí normální MHD, to už se platí. Takže když jdu do školy, tak akorat výlezu z koleje, počkám na bus (někdy i 10 min), přejedu celý kampus a jdu na hodinu.
Jídlo si kupuji v místních kantýnách. Je jich tu určitě přes deset. V každé kantýně je pár nezávislých restauraček, u kterých si jídlo objednáte zaplatíte a pak si ho ve společných prostorách sníte. Připomíná to restaurační koutky v českých nákupních centrech. Jen tu není tolik košíků. Nabídka jídel je opravdu široká, od západních pokrmů až po východní lahůdky podivného vzhledu a chuti. Cena se pohybuje okolo 40 Kč +-. Masové pokrmy jsou vždy dražší. A maso v nich jsou spíš kosti a kůže, takže pomalinku přecházím na ryby a vegetariánské jídlo. Jak já bych si dal řízeček s bramborovým salátem a pivem.....
Nakoupit si člověk může v místním supermarketu nebo ve městě, což je asi 20 minut autobusem. Samo stravování nevyjde o moc levněji než kantýny, plus nemám žádné nádobí na přípravu jídla, takže jsem odkázaný převážně na kantýny. Taky tu máme McDonald a Subway. McD je fakt levný i v porovnání s českými cenami. Zmrzlina za 7 korun, double cheeseburger za 30. Nesmím tam moc chodit :-).
Příležitostí ke sportovnímu vyžití na kampusu je tu dost. Posilovny, bazény, hřiště... Je to fakt slušný a snažím se to využívat. Díky pěknému počasí mě hlavně přitahuje ten bazén. Jsou tam i lehátka, na kterých se pěkně opaluje.
A už zbývají jen knihovny. Těch je tu taky dost. Jsou v nich počítače a klimatizace, takže tam občas zajdu a učím se tam.
Tak to byla malá procházka po kampuse. Doufám, že vás moc nebolí nohy.... :-)
Škola se jmenuje Nanyang Technological University, zkráceně NTU. Je to, jak název napovídá, technologická universita. Je známá díky dobrému výzkumu a business school. Studuje tu něco přes 20 000 studentů z celého světa, podle mě hlavně z Asie. Takže tu člověk lehce narazí na Íránce, Indy, Číňany, Rusy atd. Ty tady jsou většinou na plná studia, né jako já na výměně.
Já jsem si zapsal 2 předměty z magisterského studia a dva z bakalářského studia. Vypadají celkem fajn, ještě uvidíme :-). Škola trvá jen 13 týdnů, plus asi 3 týdny zkouškového a týden prázdnin. Předměty z magisterského studia jsou jednou týdně, výuka trvá tak okolo 3 hodin. Je to celkem mazec to vydržet. Předměty z bakalářského studia mají přednášky a cvičení, docela to přípomíná náš systém, jen s tím rozdílem, že cvičení mohou být rozdělena do více hodin.
Kampus je obrovský. Jezdí tu 3 autobusové spoje, které přepravují studentíky z kolejí do hodin a zpět. Ty jsou naštěstí zadarmo. Pak tu ještě jezdí normální MHD, to už se platí. Takže když jdu do školy, tak akorat výlezu z koleje, počkám na bus (někdy i 10 min), přejedu celý kampus a jdu na hodinu.
Jídlo si kupuji v místních kantýnách. Je jich tu určitě přes deset. V každé kantýně je pár nezávislých restauraček, u kterých si jídlo objednáte zaplatíte a pak si ho ve společných prostorách sníte. Připomíná to restaurační koutky v českých nákupních centrech. Jen tu není tolik košíků. Nabídka jídel je opravdu široká, od západních pokrmů až po východní lahůdky podivného vzhledu a chuti. Cena se pohybuje okolo 40 Kč +-. Masové pokrmy jsou vždy dražší. A maso v nich jsou spíš kosti a kůže, takže pomalinku přecházím na ryby a vegetariánské jídlo. Jak já bych si dal řízeček s bramborovým salátem a pivem.....
Nakoupit si člověk může v místním supermarketu nebo ve městě, což je asi 20 minut autobusem. Samo stravování nevyjde o moc levněji než kantýny, plus nemám žádné nádobí na přípravu jídla, takže jsem odkázaný převážně na kantýny. Taky tu máme McDonald a Subway. McD je fakt levný i v porovnání s českými cenami. Zmrzlina za 7 korun, double cheeseburger za 30. Nesmím tam moc chodit :-).
Příležitostí ke sportovnímu vyžití na kampusu je tu dost. Posilovny, bazény, hřiště... Je to fakt slušný a snažím se to využívat. Díky pěknému počasí mě hlavně přitahuje ten bazén. Jsou tam i lehátka, na kterých se pěkně opaluje.
A už zbývají jen knihovny. Těch je tu taky dost. Jsou v nich počítače a klimatizace, takže tam občas zajdu a učím se tam.
Tak to byla malá procházka po kampuse. Doufám, že vás moc nebolí nohy.... :-)
neděle 18. ledna 2009
Přilet do Singapore 5.1.2009
Přesně na čas a podle letového plánu jsme přistáli v 15:05 na singapurském hlavním letišti Changi. Vystoupili jsme z letadla a očkem jsme pokukovali, jestli někde neuvidíme onen pověstný největší dopravní letoun světa Airbus A380. Asi jsme ho neviděli. Stejně nevím jak vypadá :-). Když jsme se rozkoukali, vydali jsme se pro zavazadla. Měl jsem malinko strach, jestli mi ho nezabavili, protože mi při odbaveni v Německu byla položena otázka, jestli mám v batohu sirky, zapalovač či jinou hořlavinu, což jsem samozřejmě měl, jen krabičku sirek, ale zapřel jsem to, protože bych musel vybalovat ta pracně zabalený batoh. Vše dopadlo ok, přes imigrační nás pustili a ani nechtěli vidět letenku ven ze Singapore. Pak si nás ještě odchytla celní kontrola. Honza musel vybalovat kvůli neznámému předmětu v jeho batohu. Vše objasnilo a nás už od Singapore dělili jen kroky. Příletová hala sousedí s terminálem metra a nachází se v ní řada směnáren. Vyměnili jsem si par singapurských dolarů (1 SGD ~ 14 CZK), nasedli na metro a jeli směr kampus NTU.
Singapurské metro je velmi čisté a velmi pomalé, protože zastavuje naprosto všude a zastávek je šíleně moc. Šance na sednutí je velmi malá kvůli nadměrnému počtu cestujících. Jedna věc nám hned z počátku neseděla. Bylo ji název metra. Do písmene se jednalo o SMRT neboli Singapore Mass Rapid Transport . Po necelé hodin
ě cesty jsme dojeli na Boon Lay, konečnou metra na druhé straně ostrova, tedy i celé země. Toto je obrovská přestupní stanice na autobusy vydávající se do západních částí ostrova spojená s obrovským nákupním střediskem Jurong Point a všudy přítomnými stánkaři (v angl. hawkers).
Po vystoupení z metra jsme poprvé ucítili žár místního slunce a pocítili vlhkost místního vzduchu. Na oboje se dá brzy zvyknout.
Již značně unaveni jsme našli náš autobus, který byl na nejvzdálenějším nástupišti, a jali se najít ubytování. Po pár otázkách a chvilce chůze jsme našli můj pokoj i s kontaktní osobou, která mi předala klíče. Už jsem se
nemohl dočkat pokoje. Bydlím v 7 patře a pokoj je útulný s vlastním sociálním zařízením. Mám z něj krásný výhled, ale je to na kraji kampusu, tak je to všude dost daleko. Naštěstí kantýna je blízko, takže hlady tu neumírám :-).
V budově je taky kuchyňka, věčně nacpané lednice, prádelna a výtah. Aby člověk nemusel chodit z jedné strany kampusu na druhou pěšky, tak škola zřídila 3 bezplatné autobusové linky, které jezdí kolečka po kampuse. Je to celkem příjemné, ale když to nejvíc potřebuji, tak nic najede :-).
Po mém rychlém ubytování jsme jsme šli hledat ubytování pro Honzu, ten bohužel nedostal ubytování na kampuse, protože sem jel na jiný program a místní administrativa v tom má pořádný nepořádek. Na prvních pár dní si našel hostel v centru, takže jsem se tam vydal s ním. Našli jsme to snadno. Byl to nový hostel, pěkně cestovatelsky vymalovaný, leží uprostřed Malé Indie a Arabské čtvrti. Přilehlé ulice měli východní atmosféru. Plno krámků s jídlem a kořením, davy lidí oblečených do indických a arabských oblečků se pohybovali zdánlivě nekoordinovaně a celou atmosféru tím ještě podtrhovaly.
Po ubytování v hostelovém pokoji, který Honza sdílel ještě s dalšími 9 lidmi, jsme se šli najíst. Výběr byl přímo obrovský. Od čínské kuchyně, přes indickou, tajskou až po západní, prostě neskutečný. Jen je problem vědět, co které jídlo je. Těžko se na to i ptá, protože místní neoplývají dobrou angličtinou, zejmena srozumitelnou výslovností. Ale něco jsme si dali a bylo to dobrý. Pak jsem se s Honzou rozloučil a vydal se na Hodinovou cestu na zpět do mého nového pokojčku....
Singapurské metro je velmi čisté a velmi pomalé, protože zastavuje naprosto všude a zastávek je šíleně moc. Šance na sednutí je velmi malá kvůli nadměrnému počtu cestujících. Jedna věc nám hned z počátku neseděla. Bylo ji název metra. Do písmene se jednalo o SMRT neboli Singapore Mass Rapid Transport . Po necelé hodin
ě cesty jsme dojeli na Boon Lay, konečnou metra na druhé straně ostrova, tedy i celé země. Toto je obrovská přestupní stanice na autobusy vydávající se do západních částí ostrova spojená s obrovským nákupním střediskem Jurong Point a všudy přítomnými stánkaři (v angl. hawkers).Po vystoupení z metra jsme poprvé ucítili žár místního slunce a pocítili vlhkost místního vzduchu. Na oboje se dá brzy zvyknout.
Již značně unaveni jsme našli náš autobus, který byl na nejvzdálenějším nástupišti, a jali se najít ubytování. Po pár otázkách a chvilce chůze jsme našli můj pokoj i s kontaktní osobou, která mi předala klíče. Už jsem se
nemohl dočkat pokoje. Bydlím v 7 patře a pokoj je útulný s vlastním sociálním zařízením. Mám z něj krásný výhled, ale je to na kraji kampusu, tak je to všude dost daleko. Naštěstí kantýna je blízko, takže hlady tu neumírám :-).V budově je taky kuchyňka, věčně nacpané lednice, prádelna a výtah. Aby člověk nemusel chodit z jedné strany kampusu na druhou pěšky, tak škola zřídila 3 bezplatné autobusové linky, které jezdí kolečka po kampuse. Je to celkem příjemné, ale když to nejvíc potřebuji, tak nic najede :-).
Po mém rychlém ubytování jsme jsme šli hledat ubytování pro Honzu, ten bohužel nedostal ubytování na kampuse, protože sem jel na jiný program a místní administrativa v tom má pořádný nepořádek. Na prvních pár dní si našel hostel v centru, takže jsem se tam vydal s ním. Našli jsme to snadno. Byl to nový hostel, pěkně cestovatelsky vymalovaný, leží uprostřed Malé Indie a Arabské čtvrti. Přilehlé ulice měli východní atmosféru. Plno krámků s jídlem a kořením, davy lidí oblečených do indických a arabských oblečků se pohybovali zdánlivě nekoordinovaně a celou atmosféru tím ještě podtrhovaly.
Po ubytování v hostelovém pokoji, který Honza sdílel ještě s dalšími 9 lidmi, jsme se šli najíst. Výběr byl přímo obrovský. Od čínské kuchyně, přes indickou, tajskou až po západní, prostě neskutečný. Jen je problem vědět, co které jídlo je. Těžko se na to i ptá, protože místní neoplývají dobrou angličtinou, zejmena srozumitelnou výslovností. Ale něco jsme si dali a bylo to dobrý. Pak jsem se s Honzou rozloučil a vydal se na Hodinovou cestu na zpět do mého nového pokojčku....
úterý 6. ledna 2009
Odlet do Singapore 4.1.2009
Singapore info:
Wikipedia o Singapore
Jako každý odlet tak i ten můj začal balením, loučením a odjezdem na letiště.
Ona prvně zmíněná aktivita nebyla vůbec lehká. Zabalit věci na 4 měsíce do jednoho batohu a vejít se zároveň do váhového limitu 20 kg nebylo úplně triviální. Po hodinách sepisování, skládání, třídění a ujišťování jsem byl zabalen a připraven přejít na fázi dvě.
Fáze dvě, rozloučení. Rozloučit se se všemi blízkými a milovanými člověku zabere dost energie a uvede ho do smutné nálady. V mé mysli padaly otázky typu "Mám tam vůbec jet?" nebo "Mám to zapotřebí?" atd. Hold to patří ke každé cestě stejně jako přivítání při návratu, které loučení určitě převáží.
Cesta autem ubíhala rychle a během chviličky jsme překročili německé hranice a už nám k letišti moc nezbývalo. Byly asi 4 hodiny ráno, když jsme dorazili do cíle. Náš let ještě ani nebyl na tabuli odletů, byl až v 11 hodin. Tudíž nás čekalo 7 hodin čekání na letišti. To jsme ještě netušili, co během nic zažijeme za dobrodružství. Mamka s Patrikem odjeli a mě nezbývalo nic jiného než zamáčknout slzu a uchýlit se do odletové haly.
Čas utíkal a najednou už bylo 9 hodin ráno, čas kdy otevřeli check-in pro náš let. Nikam jsme s Honzou nepospíchali a tak jsme se přiloudali k pánovi ve vestičce s logem Qatar Airlines. Vytáhli jsme naši jednosměrnou letenku a s úsměvem ji podáváme onomu pánovi a on nám ji, ale už ne s úsměvem, vrací. Že prý lituje, ale nemůže nás odbavit, protože singapurská imigrační politika vyžaduje od občanů z ČR lístek směrem ven ze Singapuru nebo platná visa. Ani naše zvací dopisy nefungovaly a pán za přepážkou byl neoblomný.
To byla pro nás hrozná informace. Po chvilce jsme se oklepali, polkli a zeptali se jaké máme možnosti. První byla jet na ambasádu Singapuru a zařídit si platná víza, což nepřipadalo v úvahu, protože nikdo nevěděl kde se ambasády nacházejí a časově by nám to určitě cestu zkomplikovalo. Druhá možnost byla koupit si do hodiny a půl lístek ven ze Singapuru a tak pokračovat v původním plánu. Ale kam? A na kdy? A kde? A za co?
Přemýšleli jsme a poptávali se po letišti na ceny letenek do nejrůznějších destinací. Vše bylo poměrně drahé a tak jsme se začali shánět po internetu a tiskárně. Měli jsme štěstí. Našli jsme veřejné počítače s tiskárnou. Rychle jsme udělali analýzu cen a destinací a dohodli jsme se, že poletíme od 20.2. 2009 na 8 dní (v tu dobu máme pololetní prázdniny) na Filipíny. Cena letenek byla více než akční. V tu chvíli nám do zavření check-inů zbývalo asi 45 minut. Měli jsme ale strach, jestli se nevyskytnou problémy při placení s letenkou a jestli se nám ji podaří vytisknout včas. Nakonec se zadařilo a my jsme se pohodlně stihli odbavit a nasednout do letadla....
Let byl poměrně dlouhý, hlavně díky sedmi hodinovému čekání v Kataru. K mému údivu to uteklo strašně rychle a díky prvotřídnímu servisu Qatar air jsme měli velmi příjemný let.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)