Jak jsem již avizoval v předchozím příspěvku, tak jsme se rozhodli přesunout se v sobotu v poledne na jeden z filipínských ostrovů. Naši hostitelé z toho nebyli nadšeni, protože s námi chtěli večer jít na tour de bar. Ale co mohli dělat? Nám Manila moc nevoněla a ubytování nebylo zrovna podle nejlepších standardů.
Cestou na jedno z asi šesti autobusových nádraží v Manile jsme se stavili na jídlo v nějakém místním stánku. Dali jsme si tapsilog. Je to hovězí, volské oko a rýže. Název TapSiLog je složenina prvních slabik ingrediencí v jídle použitých, takže HoVejRy - přeloženo do Čestíny. Pak jsme se ještě stavili v obchoďáku, který byl ve stylu českých obchodních center.
Cesta na autobusové nádraží byla díky místní dopravě a přístupu k pravidlům silničního provozu jedno velké dobrodružství. Ale nikdy jsem se necítil nějak ohrožený. Spíš se člověk jen divil jak to takhle může fungovat. Přednost nepřednost, pouliční prodavači na každé křižovatce....
Autobus jsme našli rychle a čekali jsme asi jen 15 minut než jsem se vydali na cestu. Před tím jsme se rozloučili s našimi hostiteli a dali jim nějaké drobáky na benzín a ubytování, z naší vůle nutno podotknout.
Autobus vyjel přesně na čas, jenom ten čas nikdo dopředu nevěděl ;-). Cestou asi na 10 minut chcípnul, ale jinak vše ok. Hlavně, že měl klimatizaci. Pravidelně na začátku každého města zastavoval, nabral prodavače, kteří obešli celý autobus, a na konci města vystoupili. Prodávali většinou jídlo a pití. Cílem naší cesty byl ostrov Puerto Galera s přestupem na loď v Batangas city.
Po asi dvou hodinách jsme dorazili do Batangas City. Opět typické město rozvojového světa. Motorky, tricykly, auto všeho druhu, plechová obydli a Obejdové:-) (dotíraví pouliční obchodníci). Dorazili jsme asi okolo 17:30 a bohužel nám ujela poslední loď. Opět jsme dostali "výhodné nabídky" na soukromou přepravu, ale na ty jsme si nechali zajít chuť, protože bychom se nedoplatili. Najali jsme si tricykle (motorka s podomácku přidělanou sajdkou) a řekli šoférovi, ať nás hodí do nějakého hotelu. Hned druhý, co nám ukázal se nám líbil, tak jsme to vzali. Konečně postel a normální záchod.
Dostali jsme hlad a tak jsme se vydali prozkoumat okolí. Našli jsem, pro Filipíny typické, pouliční špízy a tak jsem si dali. Byly fakt dobré a i celkem levné, ale nestačilo nám to. A tak jsme hledali dál. Kousek od našeho hostelu jsme našli restauraci, kde jsme se usadili a dali si polévku s česnekovou rýží. Bylo to fakt vynikající a levný.
Majitelé měli zrovna slezinu, a jelikož jsme si při našem příchodu mysleli, že místo, kde oni seděli, je vlastní restaurace, tak o nás věděli, a potom co jsme dojedli nás pozvali mezi sebe.
Byl to opravdu zážitek. Bavili jsme se, pili a jedli. Dali nám místní pochutiny jako pečené kozí maso a balut. Balut je uvařené 21 dní staré nevylíhlé kachní vejce, které se před konzumací do půlky oloupe a pak se, jako panák alkoholu, hodí do pusy a sní. Má dvě části, jedna se podobá klasickému žloutku a i tak chutná, druhá část se podobá nevylíhlému ptákovi. A to je ten problém. Když to jíte, tak už vidíte kontury žil a peří. Říkali nám, že když se to špatně odhadne a vejce se vyndá od kachny pozdě, tak už je tam peří a zobák. Byl to celkem problém sníst, ale ne kvůli špatné chuti, ale kvůli psychickému bloku. Museli jsme, abychom je neurazili. A taky to byl zážitek. Traduje se, že to člověka posílí. No Nevím Nevím. Ale nebylo nakonec vůbec hrozné.
Pak už jsem šli rovnou do postele, abychom mohli druhý den pokračovat na pláže v Puerto Galera.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat