Přilet do Singapore 5.1.2009

Přesně na čas a podle letového plánu jsme přistáli v 15:05 na singapurském hlavním letišti Changi. Vystoupili jsme z letadla a očkem jsme pokukovali, jestli někde neuvidíme onen pověstný největší dopravní letoun světa Airbus A380. Asi jsme ho neviděli. Stejně nevím jak vypadá :-). Když jsme se rozkoukali, vydali jsme se pro zavazadla. Měl jsem malinko strach, jestli mi ho nezabavili, protože mi při odbaveni v Německu byla položena otázka, jestli mám v batohu sirky, zapalovač či jinou hořlavinu, což jsem samozřejmě měl, jen krabičku sirek, ale zapřel jsem to, protože bych musel vybalovat ta pracně zabalený batoh. Vše dopadlo ok, přes imigrační nás pustili a ani nechtěli vidět letenku ven ze Singapore. Pak si nás ještě odchytla celní kontrola. Honza musel vybalovat kvůli neznámému předmětu v jeho batohu. Vše objasnilo a nás už od Singapore dělili jen kroky. Příletová hala sousedí s terminálem metra a nachází se v ní řada směnáren. Vyměnili jsem si par singapurských dolarů (1 SGD ~ 14 CZK), nasedli na metro a jeli směr kampus NTU.

Singapurské metro je velmi čisté a velmi pomalé, protože zastavuje naprosto všude a zastávek je šíleně moc. Šance na sednutí je velmi malá kvůli nadměrnému počtu cestujících. Jedna věc nám hned z počátku neseděla. Bylo ji název metra. Do písmene se jednalo o SMRT neboli Singapore Mass Rapid Transport . Po necelé hodině cesty jsme dojeli na Boon Lay, konečnou metra na druhé straně ostrova, tedy i celé země. Toto je obrovská přestupní stanice na autobusy vydávající se do západních částí ostrova spojená s obrovským nákupním střediskem Jurong Point a všudy přítomnými stánkaři (v angl. hawkers).
Po vystoupení z metra jsme poprvé ucítili žár místního slunce a pocítili vlhkost místního vzduchu. Na oboje se dá brzy zvyknout.

Již značně unaveni jsme našli náš autobus, který byl na nejvzdálenějším nástupišti, a jali se najít ubytování. Po pár otázkách a chvilce chůze jsme našli můj pokoj i s kontaktní osobou, která mi předala klíče. Už jsem se nemohl dočkat pokoje. Bydlím v 7 patře a pokoj je útulný s vlastním sociálním zařízením. Mám z něj krásný výhled, ale je to na kraji kampusu, tak je to všude dost daleko. Naštěstí kantýna je blízko, takže hlady tu neumírám :-).

V budově je taky kuchyňka, věčně nacpané lednice, prádelna a výtah. Aby člověk nemusel chodit z jedné strany kampusu na druhou pěšky, tak škola zřídila 3 bezplatné autobusové linky, které jezdí kolečka po kampuse. Je to celkem příjemné, ale když to nejvíc potřebuji, tak nic najede :-).

Po mém rychlém ubytování jsme jsme šli hledat ubytování pro Honzu, ten bohužel nedostal ubytování na kampuse, protože sem jel na jiný program a místní administrativa v tom má pořádný nepořádek. Na prvních pár dní si našel hostel v centru, takže jsem se tam vydal s ním. Našli jsme to snadno. Byl to nový hostel, pěkně cestovatelsky vymalovaný, leží uprostřed Malé Indie a Arabské čtvrti. Přilehlé ulice měli východní atmosféru. Plno krámků s jídlem a kořením, davy lidí oblečených do indických a arabských oblečků se pohybovali zdánlivě nekoordinovaně a celou atmosféru tím ještě podtrhovaly.

Po ubytování v hostelovém pokoji, který Honza sdílel ještě s dalšími 9 lidmi, jsme se šli najíst. Výběr byl přímo obrovský. Od čínské kuchyně, přes indickou, tajskou až po západní, prostě neskutečný. Jen je problem vědět, co které jídlo je. Těžko se na to i ptá, protože místní neoplývají dobrou angličtinou, zejmena srozumitelnou výslovností. Ale něco jsme si dali a bylo to dobrý. Pak jsem se s Honzou rozloučil a vydal se na Hodinovou cestu na zpět do mého nového pokojčku....